LEGENDA LEGEND
RICHARD I. LVÍ SRDCE - PLANTAGENETI
Geoffroy V. z Anjou (1113-1151), normanský vévoda zvaný Sličný, získal přízvisko PLANTAGENET, jako pojmenování toho, kdo vysazuje v lovecké oboře keře, jež mají vytvořit koridor lovené zvěři a tedy jí vadit v pohybu. Doslova VADÍCÍ ROSTLINA = PLANTE A GENÉ.
Jindřich II. jeho syn a otec Richarda Lví srdce měli v předcích společnou a krutou rodinu. Byl mezi nimi muž, kterému se říkalo Černá lyska. Ten prý upálil svou ženu a syna přinutil, aby prosil o milost na čtyřech, osedlán jako kůň. Jedna z jeho babiček měla pověst čarodějnice a říkalo se o ní, že z kostela vyletěla oknem. Sám Richard pak prohlásil, že taková rodina pochází z ďábla a k ďáblu se i vrací.
Jindřich II. byl drsné povahy, měl „sílu sopky“, ale vyznačoval se i překvapující vzdělaností a okouzlujícími způsoby.
Když si Jindřich II. vzal za ženu Eleonoru Akvitánskou, ženu stejně temperamentní povahy, jako byl on sám, ale „pouze“ o 8 až 10 let starší, stal se ve Francii nejen mocnější francouzského krále, ale i otcem potenciálně mimořádně temperamentní osobnosti, Richarda Lví srdce.
Temperamentní a zavržená Eleonora si od jisté doby nepřála nic jiného než pomstu. A skutečně se jí dočkala v podobě jejího nejmilovanějšího syna Richarda. Ten v sobě spojil temperament obou rodičů v míře vrchovaté, ale spíš byl podoben matce. Skon Jindřicha byl tragický. Zradili ho všichni, přitom sami navzájem se všichni bratři nenáviděli.
Po tomto státníkovi nastoupil na trůn rytíř Richard Lví srdce. Měl v sobě veškerou prudkost Plantagenetů, sílu i lásku a odvahu. Zatímco jeho otec šel za praktickými cíli, Richard vyhledával dobrodružství a pohrdal moudrostí a rozvahou, což bylo v jeho mládí normální. Jeho život byl jako záchvat zuřivého násilí.
V životě si přál hrát roli romantického rytíře. Na tom se jistě podepsala jeho matka, která stvořila při svém dvoru postavu Lancelota. Pasování na rytíře se stalo rituálním obřadem cti a romantických představ o ušlechtilosti jeho poslání v potlačování útlaku a ochraně slabších.
Horlivost a romantismus i zbytnělou sebestřednost zdědil Richard po matce. Jeho otec ji v povaze neměl. Jakmile nastala vhodná chvíle po smrti otce a on se stal králem, vyprázdnil pokladnu, ožebračil koho mohl, prodal několik hrabství a vydal se za svým snem do Svaté země.
Richardova smělost byla nebývalá a byla zdrojem nejen nenávisti, ale i obdivu a legend, a vytvořila mýtus, jenž bude lidstvo doprovázet až do skonání světa.
Stejně jako byl neuvěřitelný jeho život, byla neuvěřitelná a legendární jeho smrt.
Roku 1199 se vydal s obrovskou přesilou okolo 1000 dobrodruhů ztrestat zrádce do kraje Limousin, jenž se spojil s francouzským králem. Hrad Chalus bránilo 38 mužů a 2 rytíři. Náhodná střela z kuše ale zasáhla neobrněného Richarda do ramene. Muž, který strhnul svým nasazením bojovníky včele zástupů, umírá zcela nečekaně a zcela zbytečně, jako pravý romantický rytíř a hrdina v náručí své matky.
Posledním jeho přáním bylo, (sám se nerozpakoval popravit kohokoli a v jakémkoli množství) aby ušetřili muže, který ho střelou z kuše zasáhl.
RICHARDŮV POBYT V JERUZALÉMSKÉM KRÁLOVSTVÍ – 1190- 1192
Preferovaný syn Eleonory Akvitánské získal rychle správu dědictví po matce jako jediný ze synů Jindřicha II. Jako Plantagenet, následník, byl obdařen nezdolnou energií obou rodičů, ale také prchlivostí a exaltovaným výrazem nadřazenosti vůči všem, jež pocházeli z jeho křesťanského světa. Dokázal respektovat jen protivníky z jiného světa, jako byl třeba Saladin. Byl obdařen romantismem doby a snil svůj sen vyvoleného křesťanského rytíře z doby krále Artuše, kultu stvořeného na dvoře jeho otce Jindřicha II. Plantageneta.
Ale Saladin byl navíc prohnaný politik.
Richard byl ve svých 33 letech glorifikovaným rytířem v celém křesťanstvu. Každý respektoval jeho statečnost a nenáviděl jeho sebestřednost. Byl znalý vojenské techniky a vynikající stratég. Známy jsou i jeho básnické pokusy. Měl ale zásadní chybu. Nebyl svorný a jednal vždy impulsivně, jako pravý Plantagenet. Pýcha byla jeho mantrou. Byl připraven vést válku proti všem, ale prozíravý francouzský král Filip August ho vždy přelstil. Přesto celý svět zná Richarda LVÍ SRDCE!!!
NIKDY SE NEOHLÍŽEL NA NÁSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ.
Byl skvělý jako vrchní velitel, ale těžko spolupracoval s někým jako se sobě rovným.
Protože zrušil zasnoubení se sestrou francouzského krále Filipa Augusta, začal ho Filip nenávidět i jako člověka. Byla to urážka rodiny, ale prozatím ji spolkl. Prvotním zájmem byla svatá válka.
Zimu roku 1190 přečkali Richard a Filip na Sicílii. 20.dubna 1191 se Filip připojil k obléhatelům Akka a spojil se s Konrádem z Montferratu. Richard mezitím s pomocí Víta z Lusignanu dobyl Kypr, což bylo důležité pro zásobování Zámoří. 8. června se vylodil u Akka i Richard.
Akko bylo obléháno už dva roky. Richard se chtěl sejít se Saladinem, ten ho ale odkázal na bratra Safadina, neboť Richard byl pouze vazalem francouzského krále Filipa, a tak zaujímal v táboře křižáků pouze druhé místo.
S příjezdem Angličanů bylo Akko definitivně odříznuto od přístupu k moři a jeho obránci začali pomýšlet na kapitulaci.
12. července se Akko vzdalo i proto, že Saladin se rozhodl nebojovat a obětoval ho. Podle sjednaných podmínek měl Saladin vrátit Kristův kříž a výkupné ve výši 200 000 zlaťáků, propustit 1500 křesťanských otroků a vydat sto urozených zajatců.
Při vstupu křižáků do Akka se odehrála zásadní historka, která definitivně znamenala rozkol mezi křižáckou aliancí. Když zemřel Fridrich Švábský, syn Barbarossy a velitel Němců, velení převzal vévoda rakouský Leopold V. Babenberský.
Začátkem srpna se do Francie vydal i král Filip. Richard byl tedy jediným velitelem Akka, a to velmi zdatným. Brzy se ukázalo, že Saladin nehodlá zaplatit výkupné za zajatce a že urození křesťanští zajatci jsou dávno po smrti. Saladin je nikdy nedržel dlouho. Kdo se mu zlíbil, toho propustil, ostatní dal pobít v rámci obvyklé zábavy u dvora. Děti se nesměly této zábavy zúčastnit. Za tuto prozíravost byl veleben muslimskými básníky.
Jako protiakci provedl Richard masakr. Nechal povraždit 2700 válečných zajatců. Angličtí autoři to obhajují válečnými zákony, nicméně to byl zavrženíhodný akt krutosti, jenž ulpěl na Richardově pověsti křesťanského rytíře, na které si tak zakládal.
Nevíme, jestli Saladin zaplatit chtěl, nebo ne. V každém případě od té doby pobíjel všechny zajatce, pokud nebyli tak bohatí, aby zaplatili dobré výkupné.
V té době už Richard chápal, že nemá dostatek sil, aby muslimům vyrval i Jeruzalém. Začal tedy se Saladinem vyjednávat. Dokonce Safadinovi nabídl za manželku svou sestru i s titulem Jeruzalémského krále, což Saladina velmi pobavilo. Richard byl prostě politický dobrodruh a snílek a stále víc se vzdaloval od reality, nehledě na to, že královna Jana byla nápadem, aby si vzala muslima, zcela zděšena. Cílem křižáků, kromě krále Richarda, bylo přeci vypuzení všech nevěřících ze svatých míst křesťanstva.
V dubnu roku 1192 oznámil Richard baronům, že brzy odjede, protože doma se schylovalo k občanské válce. Baroni si měli zvolit krále, a tím se stal Konrád z Montferratu. Ten byl krátce po volbě zavražděn na ulici v Tyru.
Jeden z vrahů byl zabit bezprostředně na místě, druhý se přiznal, že je ze sekty assasínů.
Vražda byla plánována rok dopředu. Oba byli před vraždou pokřtěni a jejich kmotry byli právě Konrád a Balián z Ibelinu. Kdo a proč si vrahy najal, je dodnes předmětem spekulací.
A tak se Isabela musela vdát znovu, tentokrát za Jindřicha ze Champagne.
Starý přítel Vít byl uklizen na Kypr, který koupil od templářů a získal k němu i titul krále.
